Historie

Nieuport 23 č. 3598 v červenci 1919 v Mařaticích. Před letounem stojí Jan Matoušek, Rudolf Gabzdyl, Karel Průdek, Ivan Žarskij. Zdroj vrtulnik.cz

     První letadla v regionu

V druhé polovině listopadu 1918 se na cestu po republice vydala komise, která na zvolených místech vyhledávala vhodné plochy a s místními úřady dojednávala možnosti stavby letišť. Pod plachtou na louce u Mařatic bylo složeno několik starých, olétaných letounů Hansa- Brandenburg  a jeden poměrně slušný italský stíhací SPAD.

     Počátky sportovního letectví

Zájem o letadla na Uherskohradišťsku se datuje již od poloviny dvacátých let minulého století, bezprostředně po vyslechnutí přednášky poručíka letectva Pavlovského z Olomouce, kterou dne 9. května 1926 uspořádal místní oddíl junáka. První významnější akcí pak bylo, nepočítáme-li oblíbené přednášky, uspořádání leteckého dne v Uherském Hradišti v neděli 29. října 1929, o kterou byl velký zájem. Na akci se dostavilo na 4000 diváků, kteří mohli vidět ukázky akrobacie, souboje letadel, protiletadlové obrany apod. Několik let poté se již začalo s praktickým létáním. V tehdejším časopise Mladý letec roku 1934 je fotografie s textem - "V Uh. Hradišti staví kluzák". Bezmotorové letadlo tohoto druhu se do vzduchu dostávalo pomocí gumového lana a první vzlety se provedly na svazích mařatických kopců.

     Válečné roky

V roce 1940 vznikl Český národní aeroklub (ČNA), jehož činnost však byla okupanty záhy úplně zastavena. Letecký materiál byl zabaven a poté sloužil k podpoře německého válečného úsilí neznámo kde. Tak jako řada sportovních i vojenských letců jinde v republice, i z Hradišťska odcházeli od počátku německé okupace piloti do zahraničí. Vzpomeňme alespoň ty z nich, kterým nebylo souzeno vrátit se po válce do vlasti. V řadách příslušníků britského bombardovacího letectva padli v roce 1942 střelec Jan Peprníček z Ostrožské Nové Vsi a telegrafista František Janča z Bánova.

František Vaculík z Buchlovic létal v Anglii jako stíhač na Spitfirech, ke konci roku 1943 se přihlásil na východní frontu, stejně jako Tomáš Motyčka z Nedakonic. Oba podporučíci v sestavě 1. čs. stíhacího pluku přistáli 17. září 1944 na polním letišti Zolná a při této pomoci Slovenskému národnímu povstání také zahynuli. V té době jim ještě nebylo ani třicet let.

Do osvobozené vlasti se vrátili např. letci bratři Rostislav a Oldřich Kaňovských z Buchlovic, Fornůsek z Kunovic, František Cigoš z Polešovic a další. Všichni většinou začínali jako sportovní letci a představovali pro novou generaci pilotů vzory, ze kterých pak vycházel nebývalý rozvoj poválečného sportovního letectví. Mnozí z nich však ve složitých dobách padesátých let byl donucen opět odejít za hranice.

Poválečné nadšení

V prvních letech po válce přicházelo na naše sportovní letiště stále více zájemců o letecký sport. Na letišti se objevovala řada zkušených válečných pilotů z východní i západní fronty a svým příkladem znamenala pro mládež velmi mnoho. Tyto vzory mladé lidi na letiště přímo táhly a plachtění byl nejlacinější a nejdostupnější způsob létání, zvlášť když hlavní pohonnou a startovací sílu představovaly svaly plachtařů a gumové lano. Na to se také od samého počátku soustřeďoval zájem Ministerstva národní obrany v souvislosti s předpokládanými perspektivními potřebami rodícího se vojenského letectva.

Počátky historie aeroklubu

Slovácký aeroklub Uherské Hradiště byl založen, jak je uvedeno v pamětní knize hotelu Fojta, 25. srpna roku 1945, hosty byli zástupci ministerstva dopravy, MNO, brněnského aeroklubu a dalších institucí. V tomto hotelu se také členové většinou scházeli, protože aeroklub v té době ještě neměl hangár, ani žádné klubové místnosti. Slovácký aeroklub měl svoje zastoupení ve vyšších organizačních složkách. Dne 16. února 1946 se konalo ustavující valné shromáždění Moravskoslezského zemského aeroklubu v zasedací síni Nové radnice v Brně - členy výboru za Uherské Hradiště byli Ing. František Šašek a L. Rotter. Posledně jmenovaný byl předsedou plachtařského odboru, předsedou odboru motorového byl v té době Antonín Tvrdoň z Míkovic.

Prvním letounem, který Slovácký aeroklub vlastnil byl Zlín 181, který byl zakoupen 29. října 1945 za 198 000 Kč. Postupem doby sportovní letci v Kunovicích používali také letouny Zlín 281. Objevovala se zde také letadla v držení soukromých osob. V tomto případě se jednalo většinou o americké stroje Piper Cub, které pocházely z amerických vojenských přebytků. Jedním z prvních motorových žáků byl pan František Čapka z Kunovic, jehož první let byl proveden dle jeho záznamníku koncem října 1946.

V neděli 18. května 1947 uspořádal aeroklub na letišti v Kunovicích první plachtařský letecký den, při kterém byl slavnostně otevřen nový hangár a slavnostně pokřtěn nový větroň Zlín Z-24 jménem "Jiljí".

Padesátá až šedesátá léta

V roce 1951 byl založen Svaz pro spolupráci s armádou (Svazarm), pod který postupně přešly všechny tzv. "branné sporty". Počínající studená válka měla za následek mohutné zvýšení vojenských rozpočtů, což se u nás také brzy projevilo na vybavení a provozu aeroklubů. Letadlový park, do té doby složený z velké části z "kořistní", tj. německé techniky, začal být doplňován novými letadly československé produkce, jejichž vývoj většinou financovala armáda. Do aeroklubu se tak postupně dostaly letouny typu Z-26 a jejich pozdější verze Z-126 a Z-226, M-1 Sokol, větroně LG-125 a LG-425 Šohaj, LF-109 Pionýr, LG-124 Galánka a podobně. Krátce po zahájení výstavby nového závodu (1952) zde dokonce započala výroba cvičného stíhacího letounu C-11 (licence Jakovlev Jak-11), na kterých se létalo až do roku 1963, kdy byly z aeroklubů staženy a prodány do Egypta. V té době měl kunovický aeroklub necelých 40 členů, dvě motorová letadla a sedm větroňů. O pět let později (v roce 1968) se počet letadel zvýšil o další dva větroně a dočasně se uvolnil z polovojenského Svazarmu. Ovšem v červenci téhož roku přišla větrná smršť (nazvaná Olga), která doslova smetla oba dřevěné hangáry aeroklubu, zničila čtyři větroně a poškodila další letadla a budovy. Silný vítr navíc utrhl z ukotvení výsadkový letoun An-2 a v jeho troskách nalezl smrt brněnský pilot-vysazovač Miloš Funk. I přes tuto tragédii aeroklub neskončil a díky tvrdé práci několika jednotlivců se opět postavil na nohy a v roce 1970 už stály dva nové hangáry.

Od sedmdesátých let až po současnost

V sedmdesátých letech, kdy se v klubu počet větroňů rozrostl na číslo deset, z toho pět Blaníků, se začaly v Kunovicích pořádat závody plachtařů. A právě naši piloti se výrazně zapsali do výsledkových listin nejen nejrůznějších soutěží, ale i do celostátního žebříčku plachtařů. Za všechny jmenujme alespoň Ing. Martina Bruneckého, který kromě titulu Mistra ČSSR v plachtění pro rok 1975 získal také ceněné prvenství na Mistrovství Evropy v plachtění v klubové kategorii.

Od osmdesátých let se rozhodla přejít na profesionální leteckou kariéru řada pilotů kunovického aeroklubu. Největší počet z nich se dostal k zemědělskému letectvu podniku Slov-Air, které se stalo, zvláště po jeho omezení počátkem 90. let odrazovým můstkem k dalším provozovatelům. Dnes potkáte třeba u ČSA skoro 10 bývalých pilotů kunovického aeroklubu, řada dalších se uplatnila také u jiných leteckých společností. Přesto Slovácký aeroklub neomezil svou činnost a stále zůstává jedním z největších aeroklubů v republice. V roce 1991 si jako jeden z prvních klubů v republice pořídil letoun Cessna 172, který provozoval nejprve s původní švýcarskou, později od roku 1995 už také s českou poznávací značkou. V současné době se v aeroklubu začínají postupně objevovat soukromá ultralehká imotorová letadla, ale už i motorová letadla ve vlastnictví jednotlivců, tak jako na počátku historie klubu. Ovšem nyní se dá počítat s tím, že se počet letadel bude spíše zvyšovat.

Veškeré údaje jsou čerpány z publikace Alberta Orlity - Slovácký aeroklub Kunovice

• Předchozí